Život není jen pouhé slovo
"Proč jsi to udělala, řekni mi jeden rozumnej důvod," Simona se rozhorčením zvedla z křesla a ukazováčkem směrující k venkovním dveřím bytu ukázala Daniele, její nejlepší kamarádce, východ, "víš co, jdi mi z očí, už tě nechci nikdy, slyšíš nikdy, vidět, vypadni!"
"Ale Simi, já za to......"
"Jdi, dělej," Simona přerušila plačíčí Danielu.
Daniela se tedy zvedla a šla ven. Za ní se zabouchly dveře. Krá čela po schodišti v paneláku. Smích, který slyšela z bytů, ignorovala. K legraci měla velmi daleko. Věděla, že udělala něco, co se odpustit nedá. Pomluvami, tím se provinila. Neustále někoho pomlouvala, schazovala a brala lidem, především spolužákům, sebevědomí. Až došlo i na její kamarádku, která se dozvěděla, že o ní rozšiřuje vymyšlené povídky, jak všechny zneužívá.
"Já jsem pitomá," smutná a opuštěná Daniela šla po stejně opuštěném sídlišti. Déšť, který se postupně vyvinul na opravdový liják, jí máčel krásně dlouhé plavé vlasy. Její oči nebyly lesklé štěstím, nýbrž smutkem...
"Kde se couráš," vykřikla na ni matka, sotva vešla do dveří. "Už je tma a ty nikde," pokračovala a při tom si nalévala skleničku nečeho "tvrdšího".
Daniela s uslzenýma očima pohlédla na matku: "Ty zase piješ, víš že-"
"Neotravuj a běž se učit," odsekla její matka, zapálila si cigaretu a sedla si do křesla vedle stolku, kde má celý sortiment alkoholu.
Ráno Daniela nebyla schopna vstát. Byla velice ospalá, poněvadž se jí stále vracela vzpomínka na večer. Stále přemýšlela, jak se jí omluví, ale bez úspěchu. Přesto se rozhodla jít do školy. Když vešla do školy, v kruku měla velký knedlík, který né a né spolknout. Všechno se v ní sevřelo. Prošla celou školou, až se náhle ocitla před třídou se známým nadpisem 8.a.
Otevřela s nejistotou dveře a pozdravila s rozpačitým úsměvem. Danielu přivítaly jen chladné tváře. Ovládl ji stres i strach. Po celou dobu vyučování se na ni všichni dívali s pohrdáním a ona věděla, že udělala chybu.
S podstupem času si zhoršila své nejlepší známky téměř na propadnutí. Chodila jako tělo bez duše. Její radost ze života se úplně ztratila. I učitelé si s ní nevěděli rady. A matka? Se utápí v alkoholu, prý je to její jediná naděje. Stále věří v to, že se její manžel vrátí. Nevrátí, nemůže se vráti, byl totiž zavražděn neznámým pachatelem, když si chtěl na poště vyzvednout prachobyčejný doporučený dopis. Daniela se stále toulala po městě a vzpomínala na staré časy. Domů se jí nechtělo, místo maminky by jí přivítala náruč kouře a alkoholických výparů.
Vracela se domů až pozdě v noci. Noc co noc proplakala.
"Dano, vstávej, škola volá," maminka ji vzbouzela, když právě vyčerpáním usnula.
"Mě se nechce mami.....," stova otevřela oči, matka už na ni křičela...
"Dělej ty lemro líná, počkej až přijde táta, ten tě pořádně vychová."
Daniela nenacházejíc slova na to co řekla, vstala a šla loudavým pohybem do koupelny. Podívala se do obrazu svého a zděsila se: "Co to se mnou je, kde jsi Dani, prosím, udělej se sebou něco, já to dlouho nevydržím." Zoufalá upadávala na podlahu a třásla se strachy.
"Co bude dál se mnou, já chci umřít, chci umřít."
"Dělej, nejsi tu sama, já tam chci jít taky," volala na ni maminka, aby si pospíšila.
Když viděla Daniela Simonu stojící mezi "novými" kamarádkami, bylo jí znovu do pláče. Ale přesto se pokusila o něco, co ji může změnit život. Přistoupila blíže ke skupině stále se něčemu a někomu smějících se dívek a schvějícím se hlasem požádala Simonu, jestli by si s ní promluvila. Čekala odpověď, který by jí vrátila život!
"A copak mi řekneš, nějakou povídačku," Simona jí vrazila dýku přímo do srdce, "jsi ubohá, nevnucuj se."
Daniela stála jako opařená a dívala se za Simonou, která se společně s ostatními dívkami, smála na celé kolo. Po té se vzpamatovala a rozběhla se ven. Běžela až domů, kde viděla maminku spící na pohovce a v náruči držela prázdnou láhvi od whisky. Maminka ve spánku vypadala velmi šťastně, ba i se usmívala.
"Ahoj tatínku, kde si se tak dlouho toulal, moc se mi po tobě stýská, pojď ke mě, ať tě můžu obejmout!"
Daniele se hrnuly slzy do očí. Šla do koupelny, kde otevřela lékárničku obsahující plno různých prášků. Vysypala je do útlounké ručky a spolka všechny! Ležela na zemi, všechno bylo v bílém odstínu. Začal se s ní točit svět, až najednou upadla do bezvědomí.
Probu dil a se. Viděla okolo sebe všechno v bílém. Co se stalo? Kde to jsem? Jsem živá? Nebo mrtvá...
"Ale Simi, já za to......"
"Jdi, dělej," Simona přerušila plačíčí Danielu.
Daniela se tedy zvedla a šla ven. Za ní se zabouchly dveře. Krá čela po schodišti v paneláku. Smích, který slyšela z bytů, ignorovala. K legraci měla velmi daleko. Věděla, že udělala něco, co se odpustit nedá. Pomluvami, tím se provinila. Neustále někoho pomlouvala, schazovala a brala lidem, především spolužákům, sebevědomí. Až došlo i na její kamarádku, která se dozvěděla, že o ní rozšiřuje vymyšlené povídky, jak všechny zneužívá.
"Já jsem pitomá," smutná a opuštěná Daniela šla po stejně opuštěném sídlišti. Déšť, který se postupně vyvinul na opravdový liják, jí máčel krásně dlouhé plavé vlasy. Její oči nebyly lesklé štěstím, nýbrž smutkem...
"Kde se couráš," vykřikla na ni matka, sotva vešla do dveří. "Už je tma a ty nikde," pokračovala a při tom si nalévala skleničku nečeho "tvrdšího".
Daniela s uslzenýma očima pohlédla na matku: "Ty zase piješ, víš že-"
"Neotravuj a běž se učit," odsekla její matka, zapálila si cigaretu a sedla si do křesla vedle stolku, kde má celý sortiment alkoholu.
Ráno Daniela nebyla schopna vstát. Byla velice ospalá, poněvadž se jí stále vracela vzpomínka na večer. Stále přemýšlela, jak se jí omluví, ale bez úspěchu. Přesto se rozhodla jít do školy. Když vešla do školy, v kruku měla velký knedlík, který né a né spolknout. Všechno se v ní sevřelo. Prošla celou školou, až se náhle ocitla před třídou se známým nadpisem 8.a.
Otevřela s nejistotou dveře a pozdravila s rozpačitým úsměvem. Danielu přivítaly jen chladné tváře. Ovládl ji stres i strach. Po celou dobu vyučování se na ni všichni dívali s pohrdáním a ona věděla, že udělala chybu.
S podstupem času si zhoršila své nejlepší známky téměř na propadnutí. Chodila jako tělo bez duše. Její radost ze života se úplně ztratila. I učitelé si s ní nevěděli rady. A matka? Se utápí v alkoholu, prý je to její jediná naděje. Stále věří v to, že se její manžel vrátí. Nevrátí, nemůže se vráti, byl totiž zavražděn neznámým pachatelem, když si chtěl na poště vyzvednout prachobyčejný doporučený dopis. Daniela se stále toulala po městě a vzpomínala na staré časy. Domů se jí nechtělo, místo maminky by jí přivítala náruč kouře a alkoholických výparů.
Vracela se domů až pozdě v noci. Noc co noc proplakala.
"Dano, vstávej, škola volá," maminka ji vzbouzela, když právě vyčerpáním usnula.
"Mě se nechce mami.....," stova otevřela oči, matka už na ni křičela...
"Dělej ty lemro líná, počkej až přijde táta, ten tě pořádně vychová."
Daniela nenacházejíc slova na to co řekla, vstala a šla loudavým pohybem do koupelny. Podívala se do obrazu svého a zděsila se: "Co to se mnou je, kde jsi Dani, prosím, udělej se sebou něco, já to dlouho nevydržím." Zoufalá upadávala na podlahu a třásla se strachy.
"Co bude dál se mnou, já chci umřít, chci umřít."
"Dělej, nejsi tu sama, já tam chci jít taky," volala na ni maminka, aby si pospíšila.
Když viděla Daniela Simonu stojící mezi "novými" kamarádkami, bylo jí znovu do pláče. Ale přesto se pokusila o něco, co ji může změnit život. Přistoupila blíže ke skupině stále se něčemu a někomu smějících se dívek a schvějícím se hlasem požádala Simonu, jestli by si s ní promluvila. Čekala odpověď, který by jí vrátila život!
"A copak mi řekneš, nějakou povídačku," Simona jí vrazila dýku přímo do srdce, "jsi ubohá, nevnucuj se."
Daniela stála jako opařená a dívala se za Simonou, která se společně s ostatními dívkami, smála na celé kolo. Po té se vzpamatovala a rozběhla se ven. Běžela až domů, kde viděla maminku spící na pohovce a v náruči držela prázdnou láhvi od whisky. Maminka ve spánku vypadala velmi šťastně, ba i se usmívala.
"Ahoj tatínku, kde si se tak dlouho toulal, moc se mi po tobě stýská, pojď ke mě, ať tě můžu obejmout!"
Daniele se hrnuly slzy do očí. Šla do koupelny, kde otevřela lékárničku obsahující plno různých prášků. Vysypala je do útlounké ručky a spolka všechny! Ležela na zemi, všechno bylo v bílém odstínu. Začal se s ní točit svět, až najednou upadla do bezvědomí.
Probu dil a se. Viděla okolo sebe všechno v bílém. Co se stalo? Kde to jsem? Jsem živá? Nebo mrtvá...
Laura
Tak Moniko, teď ty" - kruci, už zase já - ten doktor si na mě určitě zasedl. Jak já nenávidím skupinové terapie, nic horšího jsem ještě nezažila. ,Moniko! Řekneš nám něco?" Doktor je neúnavný, ale já mám času dost, nic mu říkat nebudu - co je mu po mém životě, co je mu po tom, co dělám? Naštěstí už zaměřil svou pozornost na někoho jiného. Je opravdu dojemné, jak se všichni snaží a ten doktor jim samozřejmě věří, že se ze své svobodné vůle chtějí vyléčit. Kdyby věděl, že v den návštěv za nimi jezdí jejich kamarádi ,feťáci" a vozí jim balíčky drog, určitě by se divil. To mě nikdo nenavštěvuje, mám jenom mámu, ale ta má moc práce, takže sem nejezdí. No a moji kamarádi, mimochodem taky feťáci, by sem ani nedošli. ,Tak dnešní terapie je u konce" probouzí mě doktor z mých myšlenek. No díky bohu, ale co teď budu dělat? Tady je hrozná nuda. Ze začátku jsem hodně četla, ale po čase mě to omrzelo, protože zdejší knihovna není zrovna příliš rozsáhlá. Na procházku je zima a v televizi stejně nic nedávají, tak si holt půjdu sednout do pokoje. Tam už na mě čeká moje spolubydlící, nemám jí moc ráda, ale občas se s ní dá povídat. Čte si zrovna nějakou tlustou knížku, to bude zase brak, určitě červená knihovna. Nechápu, jak to někdo může číst, stejně je to pořád o tom samém. Pokaždé je tam žena a muž, kteří se do sebe zamilují, jenomže jsou nástrahami osudu odděleni a když se po letech zase sejdou, on umře. To bych mohla napsat taky, ale já raději maluji. Barvami se toho dá tolik říct. Zrovna nedávno jsem namalovala Zimu, jednomu klukovi tady se líbila, tak jsem mu ji dala, prý si ji pověsí nad postel. Teď se chystám na Jaro. Asi to bude spíš takový pochmurný obrázek vyjadřující březnové deště a dubnové aprílové počasí. No uvidíme, jak se mi to povede.
,Vidíš jí? Kdo je to?" vyzvídá na mně moje spolubydlící. ,Jak to mám vědět, já jí neznám!" odpovídám dívajíc se z okna na podivnou dívku vystupující z auta. ,Jdu se podívat dolů, do kterého pokoje ji dají, protože tady je už všude plno", vydávám se z pokoje a pak ze schodů dolů. Nenápadně si sedám poblíž recepce a zpoza časopisu sleduji kam ji přiřadí. ,Tak budete bydlet na pokoji číslo 15", oznamuje usměvavá recepční. No počkat! Patnáctka je přeci náš pokoj a už tam není žádná jiná postel. Ach ne, já zapomněla na tu přistýlku ve skříni. Takže tahle podivná, neznámá dívka bude sdílet pokoj se mnou a s Klárou. Pospíchám nahoru, abych to Kláře oznámila, než ta holka dorazí. Ale byla jsem moc pomalá - jen co jsem otevřela pusu, dveře za mnou zavrzaly a vstoupila Laura. Mlčky otevřela skříň, rozložila postel a začala si vybalovat věci z tašky. Udiveně jsme se na sebe s Klárou podívaly, pokrčila jsem rameny a šla se věnovat čtvrtce na mém malířském stojanu. Už to bude skoro hotové. ,To je jaro?" - to není možné, ona promluvila a ještě ke všemu poznala námět mého obrazu. ,Mělo by být", odpovídám a matlám do sebe dvě barvy na paletu. ,Pojď se mnou ven, něco ti ukážu". Laura popadla mou ruku a táhla mě do velkého parku, jenž se táhl kolem léčebny. Ani jsem nestačila protestovat a už jsem stála pod rozkvetlým stromkem. ,Podívej se, tohle je jaro, ptáci zpívají, květiny a stromy kvetou, tráva se začíná zelenat. Pořádně si to prohlédni, potom se vrať ke svému stojanu a maluj. Ne jak to vidíš před sebou, maluj to tak jak to cítíš tady", ukázala mi na srdce. Odešla, nechala mě sedět pod kvetoucí jabloní a já tam seděla a vnímala přírodu, jarní přírodu. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje Laura tam nebyla - i její věci byly pryč. ,Kde je?", tázavě jsem se obrátila na Kláru. ,A kdo jako?", nechápavě se na mě podívala. ,Ta holka přece, ta Laura", přece se mi to nezdálo. ,Nevím, o kom mluvíš. Tady jsme už tři měsíce jenom ty a já." Nechápu, proč dělá, že nic neví. ,A co ty barvy na koberci?", to jsem zvědavá jak mi vysvětlí tohle. ,Já nevím, najednou jsi vyběhla ven jako blázen a barvy si upustila na zem." Vyběhla jsem z pokoje a utíkala na recepci, abych se optala, ale nikdo o ní nic nevěděl. Byl to snad jen výplod mé fantazie či něco záhadného a nevysvětlitelného? Je však jasné, že mě tato událost hodně poznamenala, nejvíc však uvnitř mně, v mém srdci. Od té doby maluji tak, jak to sama cítím. A je to právě díky Lauře a taky díky jaru, že se do mě vlil nový život a nová energie, kterou teď přenáším do svých kreseb. A mimochodem - ten obrázek, jenž se měl původně jmenovat Jaro, jsem pojmenovala ,LAURA!"
,Vidíš jí? Kdo je to?" vyzvídá na mně moje spolubydlící. ,Jak to mám vědět, já jí neznám!" odpovídám dívajíc se z okna na podivnou dívku vystupující z auta. ,Jdu se podívat dolů, do kterého pokoje ji dají, protože tady je už všude plno", vydávám se z pokoje a pak ze schodů dolů. Nenápadně si sedám poblíž recepce a zpoza časopisu sleduji kam ji přiřadí. ,Tak budete bydlet na pokoji číslo 15", oznamuje usměvavá recepční. No počkat! Patnáctka je přeci náš pokoj a už tam není žádná jiná postel. Ach ne, já zapomněla na tu přistýlku ve skříni. Takže tahle podivná, neznámá dívka bude sdílet pokoj se mnou a s Klárou. Pospíchám nahoru, abych to Kláře oznámila, než ta holka dorazí. Ale byla jsem moc pomalá - jen co jsem otevřela pusu, dveře za mnou zavrzaly a vstoupila Laura. Mlčky otevřela skříň, rozložila postel a začala si vybalovat věci z tašky. Udiveně jsme se na sebe s Klárou podívaly, pokrčila jsem rameny a šla se věnovat čtvrtce na mém malířském stojanu. Už to bude skoro hotové. ,To je jaro?" - to není možné, ona promluvila a ještě ke všemu poznala námět mého obrazu. ,Mělo by být", odpovídám a matlám do sebe dvě barvy na paletu. ,Pojď se mnou ven, něco ti ukážu". Laura popadla mou ruku a táhla mě do velkého parku, jenž se táhl kolem léčebny. Ani jsem nestačila protestovat a už jsem stála pod rozkvetlým stromkem. ,Podívej se, tohle je jaro, ptáci zpívají, květiny a stromy kvetou, tráva se začíná zelenat. Pořádně si to prohlédni, potom se vrať ke svému stojanu a maluj. Ne jak to vidíš před sebou, maluj to tak jak to cítíš tady", ukázala mi na srdce. Odešla, nechala mě sedět pod kvetoucí jabloní a já tam seděla a vnímala přírodu, jarní přírodu. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje Laura tam nebyla - i její věci byly pryč. ,Kde je?", tázavě jsem se obrátila na Kláru. ,A kdo jako?", nechápavě se na mě podívala. ,Ta holka přece, ta Laura", přece se mi to nezdálo. ,Nevím, o kom mluvíš. Tady jsme už tři měsíce jenom ty a já." Nechápu, proč dělá, že nic neví. ,A co ty barvy na koberci?", to jsem zvědavá jak mi vysvětlí tohle. ,Já nevím, najednou jsi vyběhla ven jako blázen a barvy si upustila na zem." Vyběhla jsem z pokoje a utíkala na recepci, abych se optala, ale nikdo o ní nic nevěděl. Byl to snad jen výplod mé fantazie či něco záhadného a nevysvětlitelného? Je však jasné, že mě tato událost hodně poznamenala, nejvíc však uvnitř mně, v mém srdci. Od té doby maluji tak, jak to sama cítím. A je to právě díky Lauře a taky díky jaru, že se do mě vlil nový život a nová energie, kterou teď přenáším do svých kreseb. A mimochodem - ten obrázek, jenž se měl původně jmenovat Jaro, jsem pojmenovala ,LAURA!"
Být či nebýt
Tomáš byl celý nesvůj, když čekal na Sandru. Měl sní už třetí rande, ale stále sní nechodil, dneska to chtěl změnit . Po dlouhým přemýšlení a zvažování se na konec rozhodl že to dneska rozsekne, zeptá se jí, aby zjistil jak je na tom. Stále nevěděl jestli to s ním myslí váženě a nebo jestli to bere jenom jako trošku delší úlet, nebo dokonce jen jako hru, hru s city. Tomáš byl pořádně nervózní, takhle nervózní nebyl ani při matuře a to byl co říct. Měl pocit jako by měl nohy z rosolu. Postával v podloubí u kostela a čekal na Sandru bylo za pět minut pět a ona měla v pět přít sem. Tomáš byl zvyklý chodit na schůzky dřív. Ale teď se proklínal že přešel o moc dřív. Vždyť každá vteřina byla jako den a minuta trval snad věčnost. Konečně začaly hodiny na kostelní věži odbíjet pět, ale to mu na klidu moc nepřidalo vždyť se každým okamžikem přibližoval ten moment kdy se jí bude most zeptat jestli sním nechce chodit a po tomhle okamžiku následoval další okamžik stejně tak tíživý neli těžší, okamžik který nebude moc ovlivnit, okamžik kdy odpoví Ano nebo Ne . Na jediným slovíčku záviselo jestli se vznese na křídlech lásky do nebes a nebo jestli se zhroutí do propasti osamění. Tomáš se stále rozhlížel a hledal náznak že se jeho vyvolená už blíží, stačilo by mu cokoli mihnutí se černých vlasů v davu nebo prosvitnutí bílých šatů v záplavě těl která mířila buď na chladivý bazén nebo do stínu některé z cukráren ve městě.
Když tu mu někdo zastínil oči dlaněmi a uslyšel podmanivý hlásek který mu zněl neuvěřitelně sladce. Byla to Ona a říkala " Hádej . Kdo je ? " Tomáš chvíli dělal že přemýšlí a pak začal vyjmenovávat všechna ženská jména co ho zrovna napadala až na to jediný na které musel myslet ve dne v noci " Jana, Pavla, Kristýna, Martina, Petra ,Maruška ".
Sandra nasadila humorně naštvanej tón hlasu " Tak to je pěkný tak ty si tu domlouváš rande a ni nevíš s kterou ? " Mezitím se Tomášovi už povedlo uvolnit se z jejího sevření a otočil se k ní " Ty si mě ale nechala domluvit" upozornil ji jemně a usmál se na ni " Tak jo pokračuj ale doufám že tu nemíníš vyjmenovávat celej kalendář " Pobídla ho
"Eva, Marcela, to nebudou to muže být jedině Sandra" dodal a opět se usmál
"Ještě že tak " Opětovala mu usměv a pak ho políbila. Chvíli se líbaly a když se od sebe konečně odtrhly zeptala se " Tak co kam půjdeme ?" a podívala se na Toma těmi svými hlubokými kukadly ." No já bych navrhoval Magick Kafé. Mužem si sednout na zahrádku když je tak pěkně" a mrknul na ni .Ta se jen pousmála" Tak pojďme" , chytla ho za ruku a začala ho za sebou táhnout směrem na náměstí, za chvíli sní srovnal krok. Náměstí bylo od kostela kousek. Měli štěstí na zahrádce u Magiku byly volný poslední stůl pro dva, okamžitě si ho zabraly pro sebe. Jen se usadily už u nich byla servírka "Tak co to bude ?" zeptala se mile.
"Pro mě pro mě preso a pro slečnu frape"Objednal Tomáš za oba " Správně?" zeptal se a podíval se na Sandru aby si ověřil že objednal správně. Ta ho jen pohladila po ruce a usmála se, Tomáš kývl na servírku jako že potvrzuje objednávku . "Hned vám to donesu" Usmála se a odešla .
Tomáš se zadíval na Sandru a hned věděl že teď je ta příležitost, ta chvíle , kdy se zeptá.
" Sandruško " vylétlo z něj nesmělé pípnutí sotva slyšitelné.
" Ano ?" zareagovala okamžitě, skoro jako by čekala že tenhle okamžik teď přijde.
Tomáš se nadýchl a polknul . " Sandruško. Vím že se ještě moc neznáme ." Začal od začátku " ale je mi s tebou moc dobře a doufám že tobě semnou taky.A tak bych se chtěl zeptat jestli bys to semnou nezkusila. Jako jestli semnou nechceš chodit " Jak mile zmlkl nastalo naprosté ticho, jako by i ruch na ulici ustal, jako by se zastavil čas.
Najednou uslyšel smích, srdečný ale chladný. Podíval se na Sandru .To ona se smála až jí tekly slzy a v mezerách mezi záchvaty smíchu ze sebe vyrážela přerývaně slova "To to je dobrý .. já . Chodit .. s tebou .. " smála se čím dál hlasitěji a ten smích Tomáše rval na malé kousíčky, rval jeho nitro, jeho srdce . Po chvíli se přece jen uklidnila a pohlédla ne něj
"Snad si vážně nemyslel že bych s tebou mohla něco mít. JÁ s tebou" A začala se zas smát "s tebou " Znělo Tomovi v uších "Ale . Byla .byla .. si tak milá " Zakloktával se Tomáš a zářivý jarní den na jednou zešedivěl, byl černý a už vůbec ne slunečný ale zamračený a pomalu se začal spouštět studený a těžký déšť z ocelově šedých mraků které se rozprostřely v jeho srdci. Byl v koncích, v koncích všech sil, tuhle holku měl upřímně rád a ona si přitom sním jen zahrávala a měla zábavu z toho jak se na ni kouká, jako na bohyni , bylo jí k smíchu že k ní chová vřelé city, byl jí k smíchu on a jeho city .Najednou jako by se propadl hluboko do propasti, propasti osamocení.
Ale propast to nebyla měl pocit jako by na něco narazil a zas seděl v křesle na zahrádce u magicku a vrátil se i slunný jarní den. Stále měl pocit že se čas ani nehnul ale zas slyšel smích, opět se smála Sandra a pořád jí stékali slzy. Ale tentokrát to byl vřelý smích jemný a laskavý, jemný jak hedvábný šátek. Tentokrát se snažila něco říct ale v přívalech smíchu to zanikalo "Už..už sem . Se bála . Bála že že ... to . Se mnou . Nemyslíš . Nemyslíš vážně " Na jednou se natáhla přes stůl a jemně ho políbila .Byla to ta nejsladší pusa jakou kdy dostal, Tomáš okamžitě pochopil že to co prožil před chvílí byla jen iluze, sen, halucinace kterou vykouzlil jeho nervózní mozek , ukázal mu tu variantu které se tak bál ale která nakonec byla zcela scestná .To vše potvrdila ta úžasně sladká a dlouhá pusa, nejdelší jakou kdy dostal tak dlouhá že si ani nevšimli že jim servírka už donesla obědnané nápoje, jak mile si všimla v jakém sou rozpoložení položila šálky na stolek a odešla s lehkým úsměvem na rtech.
Když tu mu někdo zastínil oči dlaněmi a uslyšel podmanivý hlásek který mu zněl neuvěřitelně sladce. Byla to Ona a říkala " Hádej . Kdo je ? " Tomáš chvíli dělal že přemýšlí a pak začal vyjmenovávat všechna ženská jména co ho zrovna napadala až na to jediný na které musel myslet ve dne v noci " Jana, Pavla, Kristýna, Martina, Petra ,Maruška ".
Sandra nasadila humorně naštvanej tón hlasu " Tak to je pěkný tak ty si tu domlouváš rande a ni nevíš s kterou ? " Mezitím se Tomášovi už povedlo uvolnit se z jejího sevření a otočil se k ní " Ty si mě ale nechala domluvit" upozornil ji jemně a usmál se na ni " Tak jo pokračuj ale doufám že tu nemíníš vyjmenovávat celej kalendář " Pobídla ho
"Eva, Marcela, to nebudou to muže být jedině Sandra" dodal a opět se usmál
"Ještě že tak " Opětovala mu usměv a pak ho políbila. Chvíli se líbaly a když se od sebe konečně odtrhly zeptala se " Tak co kam půjdeme ?" a podívala se na Toma těmi svými hlubokými kukadly ." No já bych navrhoval Magick Kafé. Mužem si sednout na zahrádku když je tak pěkně" a mrknul na ni .Ta se jen pousmála" Tak pojďme" , chytla ho za ruku a začala ho za sebou táhnout směrem na náměstí, za chvíli sní srovnal krok. Náměstí bylo od kostela kousek. Měli štěstí na zahrádce u Magiku byly volný poslední stůl pro dva, okamžitě si ho zabraly pro sebe. Jen se usadily už u nich byla servírka "Tak co to bude ?" zeptala se mile.
"Pro mě pro mě preso a pro slečnu frape"Objednal Tomáš za oba " Správně?" zeptal se a podíval se na Sandru aby si ověřil že objednal správně. Ta ho jen pohladila po ruce a usmála se, Tomáš kývl na servírku jako že potvrzuje objednávku . "Hned vám to donesu" Usmála se a odešla .
Tomáš se zadíval na Sandru a hned věděl že teď je ta příležitost, ta chvíle , kdy se zeptá.
" Sandruško " vylétlo z něj nesmělé pípnutí sotva slyšitelné.
" Ano ?" zareagovala okamžitě, skoro jako by čekala že tenhle okamžik teď přijde.
Tomáš se nadýchl a polknul . " Sandruško. Vím že se ještě moc neznáme ." Začal od začátku " ale je mi s tebou moc dobře a doufám že tobě semnou taky.A tak bych se chtěl zeptat jestli bys to semnou nezkusila. Jako jestli semnou nechceš chodit " Jak mile zmlkl nastalo naprosté ticho, jako by i ruch na ulici ustal, jako by se zastavil čas.
Najednou uslyšel smích, srdečný ale chladný. Podíval se na Sandru .To ona se smála až jí tekly slzy a v mezerách mezi záchvaty smíchu ze sebe vyrážela přerývaně slova "To to je dobrý .. já . Chodit .. s tebou .. " smála se čím dál hlasitěji a ten smích Tomáše rval na malé kousíčky, rval jeho nitro, jeho srdce . Po chvíli se přece jen uklidnila a pohlédla ne něj
"Snad si vážně nemyslel že bych s tebou mohla něco mít. JÁ s tebou" A začala se zas smát "s tebou " Znělo Tomovi v uších "Ale . Byla .byla .. si tak milá " Zakloktával se Tomáš a zářivý jarní den na jednou zešedivěl, byl černý a už vůbec ne slunečný ale zamračený a pomalu se začal spouštět studený a těžký déšť z ocelově šedých mraků které se rozprostřely v jeho srdci. Byl v koncích, v koncích všech sil, tuhle holku měl upřímně rád a ona si přitom sním jen zahrávala a měla zábavu z toho jak se na ni kouká, jako na bohyni , bylo jí k smíchu že k ní chová vřelé city, byl jí k smíchu on a jeho city .Najednou jako by se propadl hluboko do propasti, propasti osamocení.
Ale propast to nebyla měl pocit jako by na něco narazil a zas seděl v křesle na zahrádce u magicku a vrátil se i slunný jarní den. Stále měl pocit že se čas ani nehnul ale zas slyšel smích, opět se smála Sandra a pořád jí stékali slzy. Ale tentokrát to byl vřelý smích jemný a laskavý, jemný jak hedvábný šátek. Tentokrát se snažila něco říct ale v přívalech smíchu to zanikalo "Už..už sem . Se bála . Bála že že ... to . Se mnou . Nemyslíš . Nemyslíš vážně " Na jednou se natáhla přes stůl a jemně ho políbila .Byla to ta nejsladší pusa jakou kdy dostal, Tomáš okamžitě pochopil že to co prožil před chvílí byla jen iluze, sen, halucinace kterou vykouzlil jeho nervózní mozek , ukázal mu tu variantu které se tak bál ale která nakonec byla zcela scestná .To vše potvrdila ta úžasně sladká a dlouhá pusa, nejdelší jakou kdy dostal tak dlouhá že si ani nevšimli že jim servírka už donesla obědnané nápoje, jak mile si všimla v jakém sou rozpoložení položila šálky na stolek a odešla s lehkým úsměvem na rtech.
Úvaha nad životem
o smyslu života Život je dar, co dostaneš, aniž by se tě ptali, jestli ho chceš. Nemůžeš ho odmítnout, prostě ho musíš žít. Protože dárky se neodmítají. Dárky se nevracejí. Musíš se s tím naučit žít, ať se ti to líbí nebo ne. Naučit se žít se životem. Zvláštní věta, že? Ale dává smysl. Alespoň pro mě ho dává. Ale pro mě dává smysl i celá řada nesmyslných věcí. Jsem blázen? Snad. Bylo by to přijatelné vysvětlení. Pravděpodobně proto, že sebe jsem ještě nepochopila. Naučila jsem se žít se životem, ale ne sama se sebou. Vlastně je to docela podobné - žiješ se životem, ale nechápeš ho. (Nebo ano?) Proč tu jsem? Co je mým úkolem? Existuje vůbec nějaký úkol? Co je cílem života? A co přijde po něm? Kdo mi to dokáže říct? Je na svět někdo, kdo chápe život? Život a vše, co k němu patří? A i kdyby byl, dokázal by to vysvětlit i mně? Přesvědčil by mě o pravdivosti svých slov? O pravdivosti své pravdy? Protože jeho pravda nemusí být pravdivá i pro mě. Vždyť je to subjektivní, je to individuální názor. Ovlivňuje to spousta věcí - rodina, výchova, víra, náboženství, státní příslušnost jsem si jistá, že bych mohla pokračovat a byl by to dlouhý, ale opravdu dlouhý seznam.
A jak tak nad tím přemýšlím, možná jsem už našla odpověď Odpověď pro mě. Odpověď, která nemusí odpovídat jiné odpovědi. Jiné pravdě. Každý máme svou. A každá je správná, nebo ne, jinak: žádná není špatná. Protože to je relativní.
Zrovna tak má snad každý svůj důvod, proč je tady. Důvod proč žije (a nemyslím teď to, že mu "prostě" rodiče "dali" život), svůj úkol, snad i něco jako poslání
Snad to všechno není jen tak, pro nic za nic. Pro srandu králíkům. A i kdyby to snad těm králíkům pro srandu bylo (nehledě na fakt, že by se museli umlátit smíchy), tak by každý jedinečný život byl určitě pro srandu jinému králíkovi. Každý život je jiný a tak by třeba i každý králík měl mít svůj smysl pro humor. Zdá se to divné, co? Trochu si teď dělám srandu já, už to není pro srandu králíkům, ale mně. Já si prý dělám srandu ze všeho. Třeba to dělají i králíci, proč by se jinak říkalo PRO SRANDU KRÁLÍKŮM? Proč zrovna jim? Ale to bych odbočila a už bych neměla šanci dostat se zpátky Takže nechám králíky králíkama.
(???) Teď jsem tak vykrálíkovaná, že jsem úplně zapomněla, jak jsem to chtěla ukončit možná jsem byla v minulém životě králík jestli existují minulé životy Třeba smyslem mého minulé života bylo, aby mi věci byly pro srandu Takže by se očividně smysl života moc neměnil, když je mi pro srandu i tak všechno. No ale teď nebudu řešit svůj minulý život, mám dost starostí s tím nynějším starosti se smyslem. Proč vůbec každý chce znát smysl života? Proč ho chci znát já? Třeba není smyslem života hledat jeho smysl. Jako všechno, co jsem napsala, je to jenom můj názor, ale proč si dělat hlavu se smyslem? Nemusím se naučit žít se smyslem života, ale se životem samým. Smysl mi nikdo na talíři nepřinesl. Samotný život asi ano
takže musím prostě žít svůj život. Mít ho ráda, smířit se sním. Přijmout ho. Žít ho se sebou a s mými blízkými a brát ho takový, jaký je. Darovanému koni se totiž nemá hledět na zuby
A jak tak nad tím přemýšlím, možná jsem už našla odpověď Odpověď pro mě. Odpověď, která nemusí odpovídat jiné odpovědi. Jiné pravdě. Každý máme svou. A každá je správná, nebo ne, jinak: žádná není špatná. Protože to je relativní.
Zrovna tak má snad každý svůj důvod, proč je tady. Důvod proč žije (a nemyslím teď to, že mu "prostě" rodiče "dali" život), svůj úkol, snad i něco jako poslání
Snad to všechno není jen tak, pro nic za nic. Pro srandu králíkům. A i kdyby to snad těm králíkům pro srandu bylo (nehledě na fakt, že by se museli umlátit smíchy), tak by každý jedinečný život byl určitě pro srandu jinému králíkovi. Každý život je jiný a tak by třeba i každý králík měl mít svůj smysl pro humor. Zdá se to divné, co? Trochu si teď dělám srandu já, už to není pro srandu králíkům, ale mně. Já si prý dělám srandu ze všeho. Třeba to dělají i králíci, proč by se jinak říkalo PRO SRANDU KRÁLÍKŮM? Proč zrovna jim? Ale to bych odbočila a už bych neměla šanci dostat se zpátky Takže nechám králíky králíkama.
(???) Teď jsem tak vykrálíkovaná, že jsem úplně zapomněla, jak jsem to chtěla ukončit možná jsem byla v minulém životě králík jestli existují minulé životy Třeba smyslem mého minulé života bylo, aby mi věci byly pro srandu Takže by se očividně smysl života moc neměnil, když je mi pro srandu i tak všechno. No ale teď nebudu řešit svůj minulý život, mám dost starostí s tím nynějším starosti se smyslem. Proč vůbec každý chce znát smysl života? Proč ho chci znát já? Třeba není smyslem života hledat jeho smysl. Jako všechno, co jsem napsala, je to jenom můj názor, ale proč si dělat hlavu se smyslem? Nemusím se naučit žít se smyslem života, ale se životem samým. Smysl mi nikdo na talíři nepřinesl. Samotný život asi ano
takže musím prostě žít svůj život. Mít ho ráda, smířit se sním. Přijmout ho. Žít ho se sebou a s mými blízkými a brát ho takový, jaký je. Darovanému koni se totiž nemá hledět na zuby