close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

povídky

28. října 2007 v 19:05 |  Povídky
"MILUJI TĚ!"

To byly slova, jež krvavě zdobily Catharininy ruce, nohy, břicho...řezala si je denodenně žiletkou či ostrými noži do svého mladého těla, aniž by věděla, proč to dělá, nebo ještě hůř - aniž by věděla, koho to vlastně miluje. Naplňoval ji pocit velké lásky k něčemu (nebo možná k někomu), co nedokázala popsat. Neuměla si "to" vybavit, ani to pojmenovat. Ale milovala. Milovala tak moc, až ji to trýznilo. Ta vroucná láska ji zabíjela.

Její rodiče ji vzali k psychiatrům a psychologům, však ani jeden z těch učených lidí jí nedokázal pomoci. Její stav se postupně jen zhoršoval. Nabýval na síle stejně jako láska, kterou v sobě skrývala. Byla zoufalá, že nemůže být se svou neznámou láskou. Snažila se přijít na to, koho tak moc miluje, ale nebylo to nic platné. Vždy po takovém přemýšlení vzala do ruky něco ostrého a vyřezala si "Miluji tě" na nějaké volné místo svého těla. Vyjadřovala takto své emoce. Jinak to nedokázala...

Byla noc. Catharina spala hlubokým, nerušeným spánkem a úplněk ozařoval její hezkou tvář. Najednou se však prudce posadila, oči ale neotevřela. Chvíli ještě seděla, ale pak vstala.
"Miluji tě! Miluji tě moc..." zašeptala. Pomalu šla k zrcadlu. Na nočním stolku ležela žiletka, kterou poslepu sebrala a řízla si do dlaně.
"Chci být s tebou...." Svou krví začala cosi na zrcadlo psát. Nevěděla, co dělá. Když dopsala, upustila žiletku a vydala se k oknu. Bylo otevřené dokořán.
Catharinina rodina bydlela až ve dvacátém patře vysokého mrakodrapu. Vítr skoro nefoukal, bylo ticho a temno, až na jasný měsíc, svítící do pokoje.
Postavila se na parapet a konečně otevřela oči. Skoro jako by nevnímala, kde to vlastně stojí, se podívala dolů pod sebe. Cesta pod ní byla daleko, takže se zdála hrozně malinká. Catharina se v polospánku nadechla a skočila dolů....

Ráno byla všude policie a rodiče Cathariny se v pláči krčili na její posteli. Matka dokázala vzhlédnout a pohlédla k zrcadlu. Spatřila krví napsaná slova:

SMRT!...MILUJI TĚ!

Vyjekla a strčila do svého manžela.
"Podívej se na to! Naše Cathy...ona..."
"Milovala smrt." doplnil manžel tiše a odvrátil se od zrcadla. Byl konec. Catharina se setkala se svou láskou...
Mrtvá milenka
Slunce zapadalo a vrhalo na čerstvý hrob ponurý stín. Navršená hlína ještě voněla, zítra však na ni měla přijít kamenná deska a pomník se jménem mladé dívky - Elisabeth Calas. Zahynula nešťastnou náhodou při pádu z koně. Její milenec, Robert, klečel u hrobu už od rána. Už od pohřbu. Nedokázal uvěřit, že je pryč. Přece ji tak miloval, toužil po ní! Teď je dělí dva metry hlíny a hranice dvou říší - mrtvých a živých. Skoro se to nedalo unést. Chtěl ji. Chtěl ji mít tady u sebe, hrát si s jejími zlatými vlasy a líbat její hebké rty. Milovat ji. Vytrhl by ji smrti z náruče, kdyby mohl. Byla tak mladá...

Napadlo ho něco šíleného. Zaťal nehty do hlíny a odhodil první hroudu.
"Elisabeth...budeme spolu, Elis..." začal hrabat. Musel si pospíšit, brzy již příjdou hřbitov zamknout. Hrabal rychleji, ale nešlo to. Dosáhl sotva třiceti centimetrů. Vstal.
"Doprdele!" rozhlédl se kolem. Hrobníci nechali u kaple rýč. Skvělé! Rozběhl se pro něj a kopal dál.

Konečně narazil na rakev. Rýčem zběsile rozrážel víko, dokud nepovolilo a neotevřelo se. Naskytl se mu pohled na jeho milou - ležela tam, krásná, v bílých šatech, s rukama semknutýma...
"Ach, Elisabeth! Moje Lisy!" odhodil rýč a sevřel Elisabeth v objetí. Bylo těžké dostat ji ven z hrobu, ale zvládl to. Na hřbitově byl zatím sám, což bylo veliké štěstí. S Elisabeth v náručí se rozběhl domů...

Ležela na posteli, nehybná a krásná. Osvětlovalo ji jen světlo svíček. Její nahé tělo bylo dávno vychladlé, ale na to Robert nebral ohled. Líbal ji všude, hladil ji jako živou...
"Elis...jsi pořád stejně krásná...miluji tě!"
Položil se na ni a prohrábl jí vlasy.
"Miluji tě..."

Svíce zhasly a okolí potemnělo. Jasný měsíc skrze okno ozařoval bílou postel se dvěmi těly - mrtvou Elisabeth a Roberta, jež si podřezal zápěstí a pomalu, ale jistě umíral...
Hřbitovní příběh
Noc byla černá a tichá. Jediným světlým bodem na nebi byl měsíc rudý měsíc v úplňku a pár blikajících hvězd. Peter zrovna tiše procházel kolem hřbitova. Nesmí ho nikdo vidět... Měl v úmyslu přelézt zídku a ukradnout si z jednoho hrobu velký kovový kříž, který se mu při jedné ze hřbitovních procházek zalíbil. Dal by si jej doma na stěnu...proč ne. Takový už jinde nesežene. Odvahu na to měl.
Bez problému přelezl přes zeď na hřbitov a vydal se rovnou k cílovému místu. Snažil se nedělat hluk, ale v tak tiché noci bylo slyšet i sebemenší zašustění. Vždyť slyšel i tlukot vlastního srdce a dech... Zastavil se na místě. Z kapsy kalhot vytáhl nůž a pustil se do práce.
Tu však za hrobem uslyšel kroky. Zpozorněl. Blížili se...
Zůstal stát a ani se nehýbal. Jestli je to někdo ze správců hřbitova, tak má asi velký problém. Jesli je to rovnou policie, má ještě větší. Tak co teď? Má utéct? Kdyby se dal na útěk, určitě by ho viděli, ale nedoběhli, tím si byl jist. A kdyby zůstal stát, třeba si ho ani nevšimnou.

Rozhodoval se, co má dělat, když v tom se zpoza hrobu vynořila nádherná, mladá dívka v dlouhých, bílých šatech s vyšitými květinami. Měla zvlněné zrzavé vlasy, i ve tmě jasně zelené oči a dokonalou, nesmírně světlou pleť. Pohybovala se ladně jako kočka. Hned Petera spatřila a usmála se.
Oddechl si. Jenom nějaká holka...
"Ahoj." řekla.
"Ehm...ahoj." odpověděl rozpačitě Peter. "Co tady děláš? Je pozdě...nebojíš se, že tě někdo znásilní?"
"Jako třeba ty?"
"To jsem nemyslel..."
"Nebojím se." znovu se usmála, tentokrát však tajemně, až z toho Peterovi přeběhl mráz po zádech. "Já se nemám čeho bát. Alespoň tady..."
"Neznám holku, která by se nebála v noci na hřbitově."
"Teď už ano." dostala se až těsně k němu. Měl pocit, že ho svádí...ale bylo v tom něco odpudivého. Něco, co se mu vůbec nelíbilo.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Adrianna."
"Já jsem Peter. A co pohledáváš tady?"
"A co tady pohledáváš ty???"
Neodpověděl. Nebude jí říkat, že krade, na to ji zná moc málo. Vlastně vůbec.
"No, možná bys měla jít domů. Nemyslím si, že jsou hřbitovy v noci pro mladé dívky bezpečné..."
"A pro mladé muže už vůbec ne."
Peter se zasmál. Ta holka byla divná. Divnější ještě nikdy nepoznal.
"Vážně?"
"Vážně." její rty se letmě dotkly jeho. Nemohl se tomu bránit, i když chtěl. Měl chuť ji odstrčit a utéct od ní, ale nešlo to. Zůstal stát jako omámený.
"Nebezpečnější, než si myslíš, Petere..." olízla mu spodní ret a jazykem sjela až k jeho hrdlu. Kousla ho.
Syknul bolestí. Cítil, jak se do něj zakousává. Její zuby se nořily do jeho hrdla...
"Co jsi zač?!" vykřikl.
Narovnala se. Viděl jí do tváře - z úst jí vytékala jeho krev a horní ret odhaloval ostré špičáky. Její krása pominula a vystřídala ji divokost...v očích měla téměř nepříčetný, divoký výraz.
"Jsem tvá smrt!" zakousla se znova a pila. Peter se pořád nemohl ani pohnout a postupně ztrácel vědomí. Sála jeho krev dál a dál, bez přestání...až omdlel...

Ráno vysvitlo slunce již velmi brzy. Peterovo tělo, bílé a bez kapky krve, leželo u hrobu s vysokým pomníkem ve tvaru kříže, z nějž shlížel ukřižovaný Ježíš...
Hlasy temnot
Mladá, černovlasá dívka seděla sama na lavičce v parku a hrála si s dýkou. Měla na sobě gothic šaty a spoustu bílého make-upu, a možná proto působila tak smutně, až skoro nemocně. Jakoby uzavřená ve svém vlastním světě. Jakoby nevnímala, co se kolem děje. Ale vnímala - když kolem procházela holka přibližně jejího věku, vzhlédla.
Zabij ji! To je ta děvka, co ti přebrala tvojeho kluka! Zabij ji! Přece ji nenávidíš!
"Nech mě být! Vypadni!" vykřikla dívka na lavičce a druhá se polekala.
"Ahoj Claire! Vždyť jsem se tě ani nedotkla!"
Zabij ji! Zabij ji! Zabij ji!
Claire se prudce zvedla z lavičky a skočila po dívce stojící naproti. Bodla jí dýku do hrdla a zuřivě své útoky opakovala. Dívka vykřikla a padla k zemi.
"Pomoc!" Do krku se jí znova zabořila ostrá čepel. Došel jí dech. Zachroptěla a z pusy jí vytekla krev. Claire nepřestávala.
"Zabiju tě, mrcho!!!" Následovalo bodnutí za bodnutím. "Chcípni!"
Dívka však byla dávno mrtvá...
Nebyla to její první vražda. Před rokem zabila své rodiče, před týdnem bratra, včera kamarádku a dnes sokyni. Utekla dokonce z psychiatrické léčebny. Pořád slyšela hlasy, které ji nutily dělat "zlé věci". Už nevěděla, jak dál. Snažila se tomu bránit, ale nešlo to. Tak co má dělat? Co má proboha dělat?!
Běžela městem, ruce i tvář od krve a lidé okolo si ji prohlíželi jako přízrak. Byli jí ukradeni.
Proč někoho nezabiješ?
"Zmlkni! Drž tu svojí posranou hubu!"
Skupinka lidí se po ní nechápavě ohlédla.
"Ta je sjetá..."
Zabij je! Běž domů, vytáhni pistoli a vrať se sem! Zastřel je!
"Přestaň! Já nechci!"
Chceš! Zabij je!
"Nechci! Nechci! Nechci!!!" rvala si vlasy a křičela.
"Ty krávo zfetovaná, neřvi tady!" ozvalo se odněkud. Nevnímala.
Zabij! Zabij! Zabij!
Vběhla do vysokého domu a běžela po schodech, dokud nedorazila do třetího patra. V rychlosti vlezla do svého bytu a zabouchla. Bezděčně se začala hrabat v šuplíku a hledat revolver.
Ano, zabij je!
Nadechla se. Našla ho! Vložila do něj náboje a v pomatení smyslů vyběhla z bytu na chodbu. Tam se však zastavila.
Cítila se jako můra ve světle. Chodba byla bílá, ona v černém a zmatená. Zdálo se jí to zvláštní. Odněkud se ozvaly hlasy. Lidé...
Jsou tam! Zabij je! Na co čekáš? Běž a střílej!
"Ne!" špitla. "To přece nejde..."
Jde to! Zabíjej! Běž! Rychle!
Odjistila zbraň.
"Nemůžu! Nemůžu to udělat!"
Můžeš! Nikdo ti nebrání!
"Ne!"
Ano!
Do očí jí vhrkly slzy a hlas se jí zlomil.
"Ne..." vložila si hlaveň revolveru do úst a stiskla spoušť...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama